Whatever doesn't kill you, simply makes you stranger!

Neverending Story

19. listopadu 2014 v 23:29 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
"Žili byli tři kamarádi a byli v píči. A pak chcípli."
A kdyby jen tři. A kdyby jen kamarádi.

Přesto je tahle smutná doba to nejlepší, co se mohlo stát. Stejně jako že pokaždý nadávám na Vánoce a na sníh, i když se na to ve skutečnosti těšim.
Jak asi všichni skončíme? Riba? Sedlo? Klárka? Hojer? Treplev? A všichni ti lidi, který neznám, jako Saniťák, Sid, Quicksilver, Gorilák a gothici?
Ono je to pořád to samý dokola. Zas by mohla bejt nějaká svatba. Nebo pohřeb. Aby mi přibyl na seznam další hrob, kam bych měla zajít, pokud teda nezapomenu, kde to je. Jeden už vim, že je v Ďáblicích, ale kde ho hledat, netušim. Možná je to tim, že pohřeb vůbec nebyl. Ale tak hřbitovní svíčku jsem zapálila aspoň na stole v pokoji. A mohla bych si taky zahrát na tu příčnou flétnu, co jsem zdědila, když hrát na kytaru je k ničemu a hodiny klavíru mi odmítli platit. Když ani ta baletka, ani umělkyně nebudu. No tak sorry, mami.
Furt to samý dokola. Zase zavolá cizí číslo, ale známej hlas: "Čau, jsi doma? Ty vole, pujč mi aspoň knížku!" Jo, a taky peníze.
A furt Praha, underground a víno. Hlavně víno. Kdekoliv a kdykoliv. A tramvajový zastávky a Národní divadlo a kavárna Slavia a kavárna Arco a Divadlo Komedie a Lužickej seminář a Svatej Antonín a Svatej Tomáš a Malostranská beseda. A Malostranskej hřbitov ("Ten u Bertramky? Tam jsem lezl taky a roztrh si džíny a stehno."). A Olšany. A taky Vagon. A ten kostel na Národce, prej svatý Voršily. Furt to samý.

"Jedeme na plný oprátky!"

Asi zas opustim Hnědou. Možná jí jednou za čas přijedu zkontrolovat, jak moc zhubla, ale bojim se, že brzo ani to ne. Zas nedodržim slib. A to mi na tom tak záleželo. A je mi z toho tak zkurvený smutno.
Pomalu kácej náš les. A taky prej tu břízu před barákem, na kterou čumim od svejch dvou let. Hlavně nezapomeň šetřit životní prostředí a ber jen dva ubrousky (jeden na osušení a jeden na dosušení, přece!).
Prej proč brečim, když koukám na Nekonečnej příběh. Prej nevim. Ale to neni pravda. Vim to moc dobře. Moc dobře si pamatuju, jak jsem s nadšením říkala svýmu nejlepšímu kamarádovi ve školce, že ho zas budou dávat. Na Vánoce. Jako vždycky. A pak ho jednou nedávali. A taky si moc dobře pamatuju ten hlas, kterej mi jako první přečet tu knihu. A vůbec je to smutný.
Měla bych smejt krev mýho kocoura, co mám na zdi u postele. Jenže se bojim, že je to to poslední, co mi po něm zůstane. Nezbejvá, než pít víno z lebky a obarvit se na blond. Stejně se budu budit hrůzou ze spaní a je úplně jedno, kdo vedle mě leží. To jsem se tak snažila bejt šťastná. Levý zápěstí o tom ví svý. Kdo ví, kdy to skončí.

Je čas se zas vrátit domů. Aspoň na víkend. Shrabat listí na zahradě jako za starejch časů. Než napadne sníh.

"Ty jo, jak tohle skončí?"
"Blbě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ríba Ríba | 10. prosince 2014 v 14:57 | Reagovat

Řikám dycky, že jedou do vozovny Smrt.
Myslim, že se tam všichni potkáme. Víš jak. Všichhni se potkávají.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama