Whatever doesn't kill you, simply makes you stranger!

(Bez názvu X)

21. září 2014 v 23:00 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Mám takovou dohodu s Bohem. Vždy, když si nejsem jistá, že je, volám, ať mi dá znamení. A on odpoví. Když něco potřebuju, slibuju, jak to příště udělám správně. A Bůh, přestože ví, že lžu, vyhoví. Většinou teda. Nutno přiznat, že málokdy jsou moje prosby lichotivý.
Vim, že tu Bůh se mnou byl dycky. Jako malá jsem s matkou pravidelně chodila do kostela. Předstírala jsem, jak to nesnášim, ale v duchu jsem pak Boha prosila, ať se zjeví. Ať mi dá znamení. Protože mi nestačí věřit, ale vědět. V noci jsem pak k sobě křečovitě tiskla víčka, klepala se strachy a prosila ho, ať zmizej všechny ty strašidla, co mě obklopujou. Mám jich v pokoji několik. Kostlivec, co pilou řeže postel. Stačí mít odkrytou jen maličkou část těla a uřízne jí. Do okna po zdi baráku leze pekelník s rohama. Vlastně jsem ho nikdy neviděla, ale vim, že tam je. Když v noci koukám z postele k oknu, trnu hrůzou, že každou vteřinu se přece už musí objevit. Ale vždycky těsně, než to přijde, pevně zavřu oči a prosim, ať na mě nemůže. V rohu pokoje stojí upír. Pomalu se přibližuje k posteli. Nevim proč, ale mám za to, že když se ani trošku nepohnu, nevšimne si mě. V předsíni před pokojem je čarodějnice. Nikdy jsem nezjistila, co tam dělá. Asi proto, že když zhasnu, mám panickou hrůzu z jakýkoliv nutnosti se z postele zvednout. Tak to prostě radši nedělám.

Nevim, jak dlouho tu se mnou tyhle bytosti žijou. Ale život bez nich už nepamatuju. Důležitý je, že když člověk neví, zeptá se a Bůh odpoví.

Jenže jsem takhle nedávno přišla do Vagonu a měla jsem dojem, že vidim Boha, jak tancuje u podia a kouří. Volala jsem na něj a nic. Po chvíli si ale ke mně přišel přisednout, že mě jako slyšel. A v ten okamžik mi došlo, že nemám páru, kdo mi to vlastně celej život odpovídá. Tekly mi slzy a furt jsem opakovala: "Prosím, prosím, ozvi se a udělej zázrak.", ale bylo mi jasný, že za tuhle hru jednou kurva tvrdě zaplatim.

V noci jsem pak spala jako obvykle. Strnulá hrůzou s peřinou až přes hlavu. Teď na mě nemůžou. Ani jeden. Pak jsem si ale uvědomila - když je vám 5, nedojde vám, že k vaší vlastní hře vytváříte pravidla vy sami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Optimulus Optimulus | E-mail | 22. září 2014 v 0:07 | Reagovat

Zase pak neni vubec nuda si zkouset takove hry i v pozdejsim veku.

2 Kessey Kessey | 23. září 2014 v 23:35 | Reagovat

Bůh je tu dycky a pořád, jenom na něj nezapomenout, řekl bych a poslouchat, to hlavně. Poslouchat, co ti radí a co ti radí tvoje nitro - protože v každym je kus Boha, je to jednota vesmíru. A kostlivci a čerti, máš pravdu. Nemůžou na tebe, protože jsou jen v tvojí hlavě, stejně jako štěstí nebo neštěstí je uvězněno jenom a jenom v tobě.
Stejnej princip, jiná situace.

Nikdy nic nemůže být ztraceno, jenom změněno (k lepšímu). Mluv s Bohem častěji, i když zrovna nic nepotřebuješ. Ptej se, a pros i za věci zdánlivě nepatrný, za směr, za cestu a tak dál. Uvidíš, že je a že se třeba stane zázrak. Dějou se, není to nic nemožného.:)

Hodně zdaru, Jehně! Všechno kolem můžeš změnit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama