Whatever doesn't kill you, simply makes you stranger!

Září 2014

Tak čau

29. září 2014 v 1:40 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Je to tu zas. Zase říjen, já zas nic nevim a nic nemám. Jen tu svojí debilní karmu. Nosim totiž smůlu. Tak se se mnou radši nebavte. A příště mě už nic nezachrání.


Ostříhám si vlasy
Zapomenu na ty časy
Budu zas jiná

Nakoupim si žiletky
Napíšu trapný statusy
Prej jsem šílená


To tak. Šílená leda z Tebe. Smutná už ne, šťastná ještě míň. Ale myslim, že jsem vyléčená. Tak čau.
Blbý, že pak přijde další, žejo. To je ale zas jinej příběh.



Si odpověz

24. září 2014 v 23:54 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Soucit. Hněv. Obsese. Řev. Efekt. Tajemství. Naivita. Existence. Skálopevnost. Tendence. Abstrakce. Čistota. Iniciace.

(Bez názvu X)

21. září 2014 v 23:00 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Mám takovou dohodu s Bohem. Vždy, když si nejsem jistá, že je, volám, ať mi dá znamení. A on odpoví. Když něco potřebuju, slibuju, jak to příště udělám správně. A Bůh, přestože ví, že lžu, vyhoví. Většinou teda. Nutno přiznat, že málokdy jsou moje prosby lichotivý.
Vim, že tu Bůh se mnou byl dycky. Jako malá jsem s matkou pravidelně chodila do kostela. Předstírala jsem, jak to nesnášim, ale v duchu jsem pak Boha prosila, ať se zjeví. Ať mi dá znamení. Protože mi nestačí věřit, ale vědět. V noci jsem pak k sobě křečovitě tiskla víčka, klepala se strachy a prosila ho, ať zmizej všechny ty strašidla, co mě obklopujou. Mám jich v pokoji několik. Kostlivec, co pilou řeže postel. Stačí mít odkrytou jen maličkou část těla a uřízne jí. Do okna po zdi baráku leze pekelník s rohama. Vlastně jsem ho nikdy neviděla, ale vim, že tam je. Když v noci koukám z postele k oknu, trnu hrůzou, že každou vteřinu se přece už musí objevit. Ale vždycky těsně, než to přijde, pevně zavřu oči a prosim, ať na mě nemůže. V rohu pokoje stojí upír. Pomalu se přibližuje k posteli. Nevim proč, ale mám za to, že když se ani trošku nepohnu, nevšimne si mě. V předsíni před pokojem je čarodějnice. Nikdy jsem nezjistila, co tam dělá. Asi proto, že když zhasnu, mám panickou hrůzu z jakýkoliv nutnosti se z postele zvednout. Tak to prostě radši nedělám.

Nevim, jak dlouho tu se mnou tyhle bytosti žijou. Ale život bez nich už nepamatuju. Důležitý je, že když člověk neví, zeptá se a Bůh odpoví.

Jenže jsem takhle nedávno přišla do Vagonu a měla jsem dojem, že vidim Boha, jak tancuje u podia a kouří. Volala jsem na něj a nic. Po chvíli si ale ke mně přišel přisednout, že mě jako slyšel. A v ten okamžik mi došlo, že nemám páru, kdo mi to vlastně celej život odpovídá. Tekly mi slzy a furt jsem opakovala: "Prosím, prosím, ozvi se a udělej zázrak.", ale bylo mi jasný, že za tuhle hru jednou kurva tvrdě zaplatim.

V noci jsem pak spala jako obvykle. Strnulá hrůzou s peřinou až přes hlavu. Teď na mě nemůžou. Ani jeden. Pak jsem si ale uvědomila - když je vám 5, nedojde vám, že k vaší vlastní hře vytváříte pravidla vy sami.

Temno na konci Vagonu

16. září 2014 v 20:54 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Jo, taky zkoumám lidi a tajně je zařazuju do hogwartskejch kolejí. Do Nebelvíru zařazuju čestný hovada, hrající si na hrdiny. Do Zmijozelu cílevědomý egoisty, co uznávaj jen sebe. V Havraspáru jsou ty chytrý, ale často podlézavý šprti. A Mrzimor je ten debilní nezajímavej zbytek. A určitě hulej.
Vždycky jsem byla přesvědčená, že nejlepší je Havraspár. I když Zmijozel i Nebelvír taky ujdou. Ty vole, ale Mrzimor fakt ne!
Ale tak prej mi vyšel Zmijozel. Podle Riby máme aspoň toho nejlepšího ředitele koleje. Mi mělo hned bejt jasný, že skončim někde s ní.

Tyvole, taky kdo jinej chodí do Vagonu, žejo?!

Nevim, jak je to možný, ale nikoho, koho odtam znám, jsem nepotkala nikde jinde. Jako by tam bylo takový velký rojení zmijozeláckejch hajzlů. A taky že jo. Akorát se k tomu někdy připlete i nějakej ten Mrzimor.

Blbý, že každá párty má pořádnej dojezd. Je tu září, sedim na zemi v koupelně a brečim. Dobrý okamžiky se mi rozložily v krvi jak jed. Rukama si zakrývám obličej, ale stejně mám všechny ty sračky před očima.


"Ty vole, Jehně, jak dlouho už se řežeš?"
"Neřežu. Chodim do Vagonu."
"A nechceš se radši řezat?"
"Jako taky si říkám, že by to mělo na mojí psychiku lepší vliv."


Vagon je místo přezdívek. Jako děvka, královna nebo plukovník. To jenom já jsem jen prostě Jehně. Jednou jsem tam byla s jednou bezejmenou a ta to všechno posrala. Teda posrala by, kdyby bylo co posrat. Furt doufám, že mě bude balit nějakej hajzlovskej Zmijozelák, zatimco odkopávám Mrzimor. Protože na Havraspár ve Vagonu nenarazíte. A ten by mě stejně nebalil.


"Ste královny Vagonu, nemůžete zapálit svůj kingdom."
"Naopak. Musíme. Jinak zapálí on nás."


Na světě existuje pár pravidel. Dvě z nich jsou:

1. Nikdy se neptej, jestli může být ještě hůř.
2. Zapal Vagon dřív, než Vagon zapálí tebe.