Whatever doesn't kill you, simply makes you stranger!

Hrdina mého dětství

20. ledna 2014 v 2:59 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Když jsem byla malá, byl to můj nejoblíbenější člověk na světě. Věděl tolik věcí, všude byl, tolik toho uměl, všechno vymyslel a vyrobil. Měl delší černý vlasy a vousy, většina malých dětí se ho bála. Já nechápala proč. Spolužáci mi ho záviděli, byl hrozně vtipnej a ve společnosti oblíbenej. Ve třídě jsme často "soutěžili" a chlubili se větou, která začínala: "No a to můj táta..."

Byl to můj tatínek, kterej mě naučil a pověděl tolik věcí, díky kterejm jsem byla vždy za machra. Byl to můj tatínek, kterej mi vyprávěl příběhy, co zažil a kde byl. Byl to můj tatínek, se kterým jsem se nebála na sjezdovce, když mě učil lyžovat a nebála jsem se jet na lodi, když pádloval. Oproti zlý matce, byl vždycky ten, co měl pochopení a zatajoval všechny moje průsery ve škole. Byl to on, kdo mi četl do telefonu Dášeňku, když měl noční služby a byl to on, kdo mi přečetl před spaním skoro celýho Harryho Pottera. Taky mi vyprávěl pohádky a zpíval. Moje oblíbená písnička byla Kůň bílej jak sníh, která mi vždycky přišla strašně smutná, v tátově podání ale hrozně pěkná. Jako malá jsem se divila, proč táta není zpěvákem.

Díky tátovi byl každej úkol a projekt do školy hrou, se kterou mi pomáhal. Ve všem mě podporoval. Rozmluvil matce hodiny baletu, kam jsem nechtěla chodit, sehnal mi elektrickou kytaru, když jsem chtěla založit kapelu, koupil mi zvíře, když jsem ho chtěla.

Když mi bylo asi 13, rodiče uvažovali nad tím, že bychom se na rok přestěhovali do Anglie. Pro mě to byl naprostý šok, brečela jsem, že tu chci zůstat a Anglie a všechno s ní spojený se pro mě stalo zlem. Od rodičů jsem se distancovala.

"Kdybych tam odjel, jela bys se mnou?"

V pubertě jsem s rodiči nemluvila, žila jsem ve vlastním světě, stavěla okolo sebe zdi. Tátův zpěv mi lezl na nervy.

"Máš kluka?"
"Ne."
"A kdybys měla, řekla bys mi to?"
"Ne."


Později se provalilo, že má otec milenku a na moje 16. narozeniny přišel s tím, že odchází. V životě přicházejí i okamžiky zrady. A tohle byl jeden z nich. Nejen, že se otec vykašlal na mámu...co hůř, vykašlal se na mě. Pocit, kdy člověku spadnou všechny ideály o tom, že ten nejlepší člověk vlastně neni tak skvělej. A že celý dětství stálo na jedný velký lži.

"Promiň, že jsem tě tu nechal..."





Kdysi byl mojí láskou kůň bílej jak sníh,
bělostná hříva vlála do všech dětských snů mých.

Táta neměl moc peněz, hrozně dlouho se dřel,
nadělal spoustu dluhů, jenom aby ho měl.

Když pak s běloušem prvně na dostihy šel,
na jeho štíhlý nohy vsadil co ještě měl.

Bělouš běžel tak lehce, jako by vánek vál,
všechny koně a jezdce za sebou zanechal.

Při každým jeho skoku rostla naděje v nás,
při jednom ale upad a zlomil si vaz.

Táta neřekl slovo, jako socha tam stál
a já poprvé viděl, jak se rozplakal.

Kdysi byl mojí láskou kůň bílej jak sníh,
bělostná hříva vlála do všech dětských snů mých.

(autor: Milan Dvořák)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama