Whatever doesn't kill you, simply makes you stranger!

Leden 2014

Den 4: Zima

31. ledna 2014 v 22:15 | Jehně |  Poetická výzva - 30 dní
Den 4: Napiš haiku (3-řádková báseň, kde má první řádek 5 slabik, druhý 7 a třetí 5). Obvykle bývá o přírodě, ale tvé téma je libovolné.

Ve tmě jezero
Náhle samo zmizelo
Sněhem zapadlo

Den 3: Život bez autopilota

30. ledna 2014 v 23:54 | Jehně |  Poetická výzva - 30 dní
Den 3: Vezmi nejbližší knihu (jakoukoliv). Otevři na straně 8. Použij prvních 10 slov kdekoliv v básni v jakémkoliv pořadí.
Nejbližší knihou mi bylo Mně 13 od Filipa Topola. Stranu 8 to nemá, tak jsem vzala 8.stránku textu. Prvních 10 slov - Kerouaca, měl, sem, chuť, ji, nakopat, do, prdele, vzal, sem.


Dřív sem měl špatnej pocit
z života

Občas chuť přepnout
na autopilota

Nakopat život
do prdele

Vykašlat se na svý
přátele

Vzal sem si knihu
od Kerouaca

Do lihu sem naložil
raka

Když sem ji přečet
pozpátku

Oct sem se
na samym začátku

Našel sem radu
do života

Vykašlal sem se
na autopilota

Den 2: O nás, Realita je jedno

29. ledna 2014 v 22:28 | Jehně |  Poetická výzva - 30 dní
Den 2: Kdo byla poslední osoba, které jsi napsal? Napiš jí pětiřádkovou báseň.
Poslední, komu jsem psala, je moje nejlepší kamarádka. Nakonec jsem napsala dvě básně, tak můžete porovnat.

O nás

Možná jsme se tak narodily
Možná je to šílenství

Možná jsme jen marodily
S depresí

Těžko říct



Realita je jedno

Yoda voda soda
To byla ale doba

Už je to tak dávno
Potopený na dno

Všechno

Den 1: Otvírání pekel

28. ledna 2014 v 21:33 | Jehně |  Poetická výzva - 30 dní
Den 1.: Napiš báseň, kde každá řádka začíná jedním písmenem z tvého jména. Téma volné, ale neměla by se týkat tebe ani tvého jména.


Jak smrt máchá kosou
Expresně
Hrob zmáčený rosou
Neklesne
Enfer s'ouvre!

Challenge accepted!

27. ledna 2014 v 23:19 | Jehně |  Poetická výzva - 30 dní
Přeji pěknou chvilku před půlnocí.

Rozhodla jsem se se Stínem zkusit 30 Day Poetry Challenge 2012 (ano, je to trošku se zpožděním). Od zítřka každý den přidáme báseň podle zadání. Zde ve speciální rubrice můžete sledovat moje pokusy, případně porovnávat se Stínem na jeho blogu.

Díky za Vaše postřehy a wish us a luck!

Jehně

Hrdina mého dětství

20. ledna 2014 v 2:59 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Když jsem byla malá, byl to můj nejoblíbenější člověk na světě. Věděl tolik věcí, všude byl, tolik toho uměl, všechno vymyslel a vyrobil. Měl delší černý vlasy a vousy, většina malých dětí se ho bála. Já nechápala proč. Spolužáci mi ho záviděli, byl hrozně vtipnej a ve společnosti oblíbenej. Ve třídě jsme často "soutěžili" a chlubili se větou, která začínala: "No a to můj táta..."

Byl to můj tatínek, kterej mě naučil a pověděl tolik věcí, díky kterejm jsem byla vždy za machra. Byl to můj tatínek, kterej mi vyprávěl příběhy, co zažil a kde byl. Byl to můj tatínek, se kterým jsem se nebála na sjezdovce, když mě učil lyžovat a nebála jsem se jet na lodi, když pádloval. Oproti zlý matce, byl vždycky ten, co měl pochopení a zatajoval všechny moje průsery ve škole. Byl to on, kdo mi četl do telefonu Dášeňku, když měl noční služby a byl to on, kdo mi přečetl před spaním skoro celýho Harryho Pottera. Taky mi vyprávěl pohádky a zpíval. Moje oblíbená písnička byla Kůň bílej jak sníh, která mi vždycky přišla strašně smutná, v tátově podání ale hrozně pěkná. Jako malá jsem se divila, proč táta není zpěvákem.

Díky tátovi byl každej úkol a projekt do školy hrou, se kterou mi pomáhal. Ve všem mě podporoval. Rozmluvil matce hodiny baletu, kam jsem nechtěla chodit, sehnal mi elektrickou kytaru, když jsem chtěla založit kapelu, koupil mi zvíře, když jsem ho chtěla.

Když mi bylo asi 13, rodiče uvažovali nad tím, že bychom se na rok přestěhovali do Anglie. Pro mě to byl naprostý šok, brečela jsem, že tu chci zůstat a Anglie a všechno s ní spojený se pro mě stalo zlem. Od rodičů jsem se distancovala.

"Kdybych tam odjel, jela bys se mnou?"

V pubertě jsem s rodiči nemluvila, žila jsem ve vlastním světě, stavěla okolo sebe zdi. Tátův zpěv mi lezl na nervy.

"Máš kluka?"
"Ne."
"A kdybys měla, řekla bys mi to?"
"Ne."


Později se provalilo, že má otec milenku a na moje 16. narozeniny přišel s tím, že odchází. V životě přicházejí i okamžiky zrady. A tohle byl jeden z nich. Nejen, že se otec vykašlal na mámu...co hůř, vykašlal se na mě. Pocit, kdy člověku spadnou všechny ideály o tom, že ten nejlepší člověk vlastně neni tak skvělej. A že celý dětství stálo na jedný velký lži.

"Promiň, že jsem tě tu nechal..."





Kdysi byl mojí láskou kůň bílej jak sníh,
bělostná hříva vlála do všech dětských snů mých.

Táta neměl moc peněz, hrozně dlouho se dřel,
nadělal spoustu dluhů, jenom aby ho měl.

Když pak s běloušem prvně na dostihy šel,
na jeho štíhlý nohy vsadil co ještě měl.

Bělouš běžel tak lehce, jako by vánek vál,
všechny koně a jezdce za sebou zanechal.

Při každým jeho skoku rostla naděje v nás,
při jednom ale upad a zlomil si vaz.

Táta neřekl slovo, jako socha tam stál
a já poprvé viděl, jak se rozplakal.

Kdysi byl mojí láskou kůň bílej jak sníh,
bělostná hříva vlála do všech dětských snů mých.

(autor: Milan Dvořák)

R.I.P. 2013

7. ledna 2014 v 18:50 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Tak další rok života v prdeli a s tím přichází krátký shrnutí.

Leden - první zkouškový na vysoký. Dopadlo to katastrofálně, stejně jako pomalu rozpadající se vztah. Co člověk nadělá. Začlo ale jedno z nejdůležitějších přátelství v mým životě a pořídila jsem si psa.

Únor. Pár hnusnejch slov, ale nakonec asi odpuštění. Jeden super ples a rozchod. Zjištění, že i když vás něco fakt mrzí/štve/bolí, tak čas to zachrání. Fakt. Taky se stal jeden z mých epic failů v životě.

Březen byl takovej smutnej, zároveň vypadal nadějně. Nový lidi, nový kontakty, jak to dopadlo se dozvíte dál. Ale hlavně Praha zůstala! A vlastně i miliarda životních možností.

Duben dokázal, že náhoda je silná věc. Někdy dobrá, ale někdy pěkně hnusná. Začínající úlet, padnutí novoročního předsevzetí. Možná i začátek mojí nový éry života. Do toho docela silný zádrhel v práci, který nás málem zničil.

Květen byl ve znamení pokračování dubna, nejasnosti zhoustly. Pár zvoranejch závodů. Dostala jsem do pronájmu mojí milovanou klisnu. Bytost, která mi změnila život a dost možná mě zachránila.

V červnu opět nevydařený zkouškový, škola na spadnutí. Příjmačky jsem ale zvládla ještě líp než loni. Na závodech se taky dařilo. Otázka vztahů stále nevyřešena, spíš naopak další komplikace. Pár fajn chvil, na to ale srát. Smrt Filipa Topola přišla jak rána z nebes.

Červenec. Další narozeniny, zas o krok blíž smrti. Fajn oslava. Šílený flákání. Do mýho života vstoupila jedna osoba, která je možná důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Nudnej a vleklej srpen s dopadem emocí z prvního půlroku 2013. Hodiny smutku, nudy, poslouchání Psích vojáků, přemýšlení... Učení na zkoušky, který stejně k ničemu nevede. Jsme nuceni ve stáji utratit kobylu a můj milovanej kocour má rakovinu.

Září jako klasická dávka podzimního smutku, už se těšim do školy. Návštěva vězení po 100 letech. Čekání na říjen.

Říjen přišel jako na zavolanou. Škola, práce, koně. Nabitej program. Objevil se však silný závan smrti a nejistoty. Umřel náš druhej kocour a jsem přesvědčená, že tenhle rok je pro zvířata děsem. Zemřel Lou Reed.

Listopad byl dlouhej a namáhavej. Ještě víc školy a práce. Sedlíčko měla výstavu. Jeden večer, kterym snad už skončila jedna kapitola mýho života. Bylo to smutný, ale nutný.

Prosinec byl měsíc, kdy se všechno zamotalo. Škola dopadla docela dobře, o práci trochu strach, ale to je snad zažehnáno. Vynoření přízraků z minulosti udělalo čáru přes rozpočet, ale asi to byl osud. V poslední den roku graduje moje šílenství. Jaký bude dopad se nechci ani domnívat, ale zřejmě se to dozvim už brzo.

A předsevzetí? Najít si stálej vztah a příštího Silvestra oslavit společně.

Podle Sedla bude rok 2014 pro všechny skvělej. Doufám v to. I když některé cesty osudu mi přijdou trochu podivný, věřím, že je to tak správně. Všechno. Ať rok 2013 vezme čert.