Whatever doesn't kill you, simply makes you stranger!

Listopad 2013

(Bez názvu VI)

10. listopadu 2013 v 14:49 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Jedu v tramvaji a brečim. Je mi smutno a nic se nedaří. Zase prší. Mam promočený boty, který ani nejsou moje. Z okýnka neni vidět, jak je zamlžený. Jedu do práce, pryč z domova plnýho domácích úkolů a projektů. Bakalářka klepe na dveře. Asi nedostuduju a do smrti budu pracovat za stovku na hodinu. Ani brečet nepomůže, stejně nikdo neposlouchá. Na zastávce stojim v dešti vedle podivnýho týpka. Zastavková bouda je totiž plná lidí s deštníkama. A ten já nemám. Tak taková je moje momentální deprese.

(Bez názvu V)

8. listopadu 2013 v 23:35 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Asi vždycky jsem byla spíš sólista. Nechodila jsem s kamarádama ven, nebavila se s rodinou. Otočila se zády k lidem a nepřišlo mi to divný. Čekala jsem od nich to stejný. Jen málokdy se na někoho spoléhala a když už, vadilo mi to. Radši dělám věci sama. Nerada se svěřuju, nerada chci rady od jiných, nerada jsem kritizovaná. Nerada otravuju. Nerada ukazuju svoje emoce. Dělám, že mi nic nevadí. Občas asi vypadám, že se mi může říct, co chce, že to se mnou nic nedělá. Asi působím tvrdě a drsně. Nekomunikativně a nepřístupně. Občas jsem jak bez zájmu. Bez cíle. Jak nikdo. Myslím si své. No a co?

Smrti se mnou pojď

5. listopadu 2013 v 20:52 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Po krátké (/dlouhé/ - nevyhovující škrtněte) odmlce se vracím v tomto mrtvolném čase vyhrabávajíc se z imaginární rakve, do které jsem se v duchu zavřela. Snažím se nevnímat ten podzimní odér páchnoucí mrtvolami a denně vstávat a nějak fungovat. Nevím, jestli za to může období konce října a začátku listopadu, kdy se vzpomíná na mrtvé, ale kolem mě se to jen kupí. Když jsem nesla kocoura v krabici od Martensek na veterinu, myslela jsem na pomíjivost života. Ten okamžik mezi, kdy byl a kdy už nebyl, byl kurva krátkej. Běháte kolem kocoura, kterej má zástavu moči a mezitím si jen tak umře ten druhej zdravej. Najednou. Během vteřiny. Procházím kolem domu Topolových, hledaje odpovědi v textech Psích vojáků, neschopná se smířit se smrtí člověka, kterého jsem ani neznala a přesto mně tak blízkého. A zase si jen tak zemře Lou Reed. Tramvaj, ve které sedím si jen tak přejede psa. Před barákem u kamarádky jen tak zaparkovaná sanitka. Lidé jen tak jezdí po eskalátorech hlavou dolů a nechávají se srážet auty. Jen tak. Vtíravé myšlenky na smrt pomalu ubíjí i všední starosti a během cesty ze školy se mi nenápadně rýsují myšlenky na matčin pohřeb. Jen tak. Jak jezdec apokalypsy (sice jezdím hnědku, která mezi nimi ani není) v pološeru cválám lesem. A myslím na to, že ani dusot kopyt po spadaném zežloutlém listí není jistotou a vše je jednou naposled.



A když Beránek rozlomil čtvrtou pečeť, slyšel jsem hlas čtvrté bytosti: "Pojď!"
A hle, kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním...
(Zjevení Janovo, kapitola 6)