Whatever doesn't kill you, simply makes you stranger!

Červen 2013

Sbohem a řetěz!

27. června 2013 v 19:01 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Byla středa, byl horký den, zrovna jsem byla ve stáji u kobyly, ze který lil pot po práci, když mi přišla zpráva od mamky: "Zemřel Filip Topol." Koukám na display, čtu znovu a znovu. Věta zněla tak prázdně a nemožně...

O týden později stojím na Olšanských hřbitovech, v kožené bundě a martenskách, s růží v ruce. Je mi zima. Nebe zatažené jako by byl podzim, padá na mě stín stromů hřbitova. Míjí mě známé i neznámé tváře, staří i mladí, většina s kytkou jako já... Dav mě procpává do obřadní síně, jsem jak beze smyslů. Poslouchám slova kněze a proslov jeho přítele, po tvářích mi tečou slzy... Filip byl živel, s destrukcí zaměřenou proti sobě, ale s nezničitelným odkazem. Žije v každém tónu jeho geniálního piána a v každém slově, které napsal. Bude oslovovat další generace. Můžeme snad jen doufat, že jeho žiletky zůstaly tady...

Cituji slova kněze Ladislava Heryána: "Můžeme být smutní, ale nesmíme být zoufalí."

Rozhlížím se kolem, vypadá to jako sraz undergroundu po 50 letech... Koukám po lidech, cítím tu atmosféru a pocit, že za chvíli určitě přijde Filip...


Bez konce a začátku
vrženej do světa
upletu si oprátku
bez konce a začátku

Sem ňákej samotnej
koženej ničema
bez konce a začátku
duše blbá zničená

(Psí vojáci)

Biliár po půl desáté

10. června 2013 v 21:47 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Dneska při večerním venčení psa mě tak napadlo, že od posledního článku uběhla už docela doba. Jenže co psát?
Za ten čas se toho událo spousta a přesto vlastně nic. Takovej mrtvej bod nějak. Co s tim?

Venku jsem tak přemýšlela nad svým životem, co dál. Když je člověku 20, už by asi měl mít nějakou představu o budoucnosti. A já? Ano, představa by byla, ale nikdy nejde nic podle plánu. Tak se tak plácám odnikud nikam a dělám blbosti. Potkávám divný existence. A nemám páru, kam to povede. Máte to taky tak?

Kulečník hrát neumim. A v tom životním mám už tuplem bordel...