Whatever doesn't kill you, simply makes you stranger!

Kéž bys tu byl

23. ledna 2013 v 0:35 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Zase jsme se jednou se Sedlem stavily v jídelně. V naší starý školní jídelně, kde skvěle vařej a je tam ta nejlepší hospodářka na světě. Bohužel tam ale na konci ledna končí a s tím opět kus života.

Pak jsme se šly projít na Kampu k Lennonově zdi. Dřív jsme se tam procházely docela často, je to fajn místo. Stál před ní kluk s kytarou a hrál a zpíval. Zrovna, když jsme přišly, začal Wish You Were Here od Pink Floyd. Písnička, při který jsem si kdysi uvědomila, že jsem zamilovaná do mýho prvního kluka. Písnička, která bude hrát mýmu tátovi na pohřbu. Tak jsme tam stály a zpívaly s nim. V zmrzlý ruce mi dohasínalo cigáro. A vzpomínala jsem na posledních 8 let mýho života a na dětství. Na časy, který jsou pryč a už se nikdy nevrátěj.


A jaká je vaše pohřební píseň?




So…
So you think you can tell
heaven from hell?
Blue sky from pain?
Can you tell a green field
from a cold steel rail?
A smile from a veil?
Do you think you can tell?

And did they get you to trade
your heroes for ghosts?
Hot ashes for trees?
Hot air for a cold breeze?
Cool comfort for change?
And did you exchange
a walk-on part in the war
for a lead role in a cage?

How I wish...
How I wish you were here...

We´re just two lost souls swimming in a fishbowl,
year after year,
running over the same old ground.
What have we found?
The same old fears.
Wish you were here...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama