Whatever doesn't kill you, simply makes you stranger!

Duben 2012

Jak se to jen mohlo stát...?

3. dubna 2012 v 0:34 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Nevím, jak je to možné, ale sesypala se půka věcí, na kterých můj život stál... Naprosto zmizely jakési moje naděje či jistoty. Pálit mosty a opouštět bych řekla, že většinou nemám ve stylu, tentokrát už ale asi bylo na čase jít dál. Touto cestou bych se chtělo omluvit všem zúčastněným, kteří se asi cítí dotčeni. Nepřeju si nic víc, než udělat jeden dobrý skutek. A toto je krok k němu. Možná mylně, ale věřím v to. Snad mi jednou všechno dopustíte... Zbývá teď jen zacelit tu propast, kterou to zanechalo. Netřeba mluvit o citech, činech či vzpomínkách. Ty zůstanou. Bohužel či bohudík? Všechno s hrůzou pozoruju, vše jde mimo mě... Tolik osudů se mě dotklo. Je vůbec možné, aby tohohle byl život schopen? Jeden okamžik za druhým navazující na sebe jen jako surrealistické obrázky... Němý film beze smyslu... Ukazuje jen utrpení a děsivé obrazy.


"Víš, tohle není nějaký surrealistický sen, všechno je to realita..."



Jen kdyby člověk měl, jak to zjistit... Stačí se štípnout do ruky? Stačí si vzpomenout na začátek? Stačí zemřít?

Blíží se výročí založení mého blogu. Okolnosti si pamatuju, jako by to bylo včera. Jedna z nejbolestivějších událostí mého života. Kéž by šlo zapomenout... Změnila jsem se. To byl ten zlom. Najít odvahu se nebát. Jít vtříc životu. Jestli se mi to podařilo, nevim.

Ale jedno vim jistě - tenkrát jsem poprvé skočila 90. Bez třmenu, snad poprvé jsem se pořádně chytla nohama. A skočila jsem to. Jde to i bez opory... Stačí se nebát, zavřít oči a skočit. Jednou to půjde i s otevřenýma očima... Musí.



Mám Vás ráda, frendíci... Ti staří, i ti noví...