Whatever doesn't kill you, simply makes you stranger!

Listopad 2011

Chtěla bych...

27. listopadu 2011 v 22:11 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Chtěla bych umět psát básně
a do veršů zapsat všechno, co jsem prožila...

Chtěla bych být astonomem
a pozorovat hvězdy...

Chtěla bych být kočkou
a spát 20 hodin denně...

Chtěla bych být matematikem
a dokázat Riemannovu hypotézu...

Chtěla bych být modelkou
a ukazovat na molech nejnovější modely...

Chtěla bych být rybkou
a proplouvat spletitými skalami v oceánu...

Chtěla bych být dokonalá,
aby mě každý miloval...

Chtěla bych být lékařem
a zachraňovat životy...

Chtěla bych být andělem,
který bdí nad smrtelníky...

Chtěla bych být malířem
a z ničeho udělat něco...

Chtěla bych být parkurovým jezdcem
a vyhrát olympiádu...

Chtěla bych být architektem,
stavět velkolepé budovy...

Chtěla bych být intelektuál
a rozumět filosofii...

Chtěla bych nebýt sobec
a nemyslet jen na sebe...

A nejvíc ze všeho bych chtěla konečně se přestat litovat a začít konečně něco dělat... Jinak ničím výše zmíněným opravdu nebudu...




Všechno je otázka rozhodnutí...

Sníh zbrocený krví

1. listopadu 2011 v 1:54 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Zjistila jsem, že psát blog je na nic. I když je to anonymní, stejně sem člověk nemůže psát své pocity. Jedinou útěchou je snad to, že to nikdo nečte, ale ani tím si nemůžete být jistí. Pokud se ptáte, co tu teda dělám, tak odpověď neznám. Kladla jsem si tu otázku už mnohokrát v mnoha situacích, ale nikdy jsem ji nenašla. Možná je to osud, možná špatná karma. Možná obojí. Člověk si připadá tak sám a zbytečně a pořád nikdo nepřichází, kdo by ho vysvobodil. Asi to nepotřebuje. Někde je chyba. Má cenu ji hledat? Plácání od nikud nikam. To je moje. To mi jde. Skvěle. Bohužel to nemá žádný smysl.

Moc bych si přála udělat dobrej skutek. Ale jsem sobec.

Stydím se za sebe víc a víc. Všechno je těžší a těžší. Nechápu, proč jsem ten čtenářák nenapsala. A nikdy nepochopím.

Chtěla bych, aby mi narostly křídla. V koupelně u zrcadla bych v odrazu pozorovala, jak mi pomalu rostou ze zad. Asi by to bolelo, ale když něco chcete, musíte tu bolest přetrpět. Objevovalo by se peříčko po peříčku. Byly by bílý. Jako sníh. Rostly by víc a víc, jako můj tep. Cítila bych se silná a volná! S křídly! S obdivem a možná i hrůzou bych na sebe hleděla do zrcadla. Silná, volná a sebevědomá. Rychle bych běžela k oknu a roztáhla je. Splnil by se mi sen lidstva a já letěla k obloze za hvězdami až na tu nejvyšší střechu. Tam bych seděla a dívala se na tu krásu světel a tmy. Všechno by bylo tak kouzelný, krásný a živý. Stoupla bych si na kraj a noční mrazivý vánek by mi čechral vlasy a peří. Roztáhla bych křídla a skočila. Letěla bych s neskutečnou lehkostí k zemi a bylo by mi krásně. Svobodně. Křídla by se začla pomalu rozpadat. Ale stále bych cítila, jak mi vzduch proudí okolo těla. Ráno by mě našli ležet na chodníku. Již bez křídel. Ale stálo by to za to.

Tak moc bych chtěla celý svět hodit za hlavu. Ale oni mě stále vidí. A to mě děsí.