Whatever doesn't kill you, simply makes you stranger!

Srpen 2011

Zmizelý domov

14. srpna 2011 v 1:11 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Jsem u babičky, učím se s ní tu češtinu. Narodila jsem se tu. Ale vypadá to tu úplně jinak. Nikdy to tu nebylo nějak optimistický, ale poslední roky se to už opravdu změnilo. Vlastní to tu mámin bratr a udělal z toho svůj dům. Celé to tu předělal, z babiččny staré ložnice je dětský pokoj, z naší části domu, kde byla kuchyňka, je ložnice a miniobývák v jednom. Z jeho pokoje má pokoj babička. Vypadá to tu úplně jinak. Člověka zamrzí, když jde dolů po krásně opravených schodech, ale ví, že to už nejsou ty stejné, ze kterých jako malý padal. Ví, že podlaha už není ta stejná, po které chodila prababička. Z démonického pokoje, ze kterého na vás dýchlo jakési kouzlo starobylosti a strachu z upírů, který se tam možná skrývá, zbyly už jen knihovny s knihami starými 100 let, které patřili pradědečkovi. Velká útlá okna do tajemné zahrady se stromy vytvářejícími hrůzostrašné stíny z krvavých paprsků zapadajícího slunce na zdech. Krb, sochy světců a obří obraz přes půl stěny. Staré houpací křeslo patřící prababičce, ve kterém před svou smrtí sedala. Zemřela ve svém pokoji v přízemí. Poslední, kdo ji viděl živou, byl můj otec. Podivná ironie. Mrzí mě, že jsem ji nepoznala lépe, byly mi asi 3, když umřela. Byla zajímavá osobnost. Možná i díky ní jsem se rozhodla jít studovat přírodní vědy, byla RNDr. Cítím, že to mám v krvi...
Bohužel i tajuplná zahrada, přes kterou v noci určitě potulují vlkodlaci z místních lesů, stárne. Už prořídla, tu a tam nějaký strom spadl , z prababiččiných jabloní zbyla už jen jediná. Na jezírku kvetou lekníny, bohužel vše působí nějak uměle, postrádá to jakési kouzlo, jaké to mělo dřív. Pamatuju, když jsem se bála jít až dolů k potoku, kde to podivně hučelo a za stromy za plotem se téměř daly rozeznat siluety divných postav. Stojí tu starý stříbrný smrk, který jsme jako děti orvali, abychom postavili chatrč. Kde jsou ty léta, kdy jsme běhali po zahradě s luky a šípy...nebo se stříbrnými náboji proti vlkodlakům...nebo se svěcenou vodou proti zlým duchům... Byly to krásné časy, ale bohužel zmizely spole se vším "starým", co tu bylo... Ale ne, krásně je tu doteď, jen jinak... Ale mrzí mě to... Zítra už jedu do Prahy... A začalo mě to mrzet...protože...mi došlo, jak to tady mám ráda... Dnes se na nic nebudu ptát, dnes jsem si jistá. Toto místo zůstane mým domovem navždycky... Navždy před sebou uvidím bránu vytvořenou keři kdoulí a za ní zahradu zalitou sluncem, po které se rozběhnu až dolů k potoku skrytém magickým přítmím starých stromů... Jen škoda, že mi to tu už nepatří...

Katedrála

7. srpna 2011 v 20:22 | Jehně |  Malba a kresba
Tak sem přidávám mojí první olejomalbu, vznikla někdy v dubnu/květnu 2011. Je to "kopie" olejomalby od Clauda Moneta Rouenská katedrála (už nevím, jaká verze, asi nějkaá směska :D)
Byla vystavena na literárně-výtvarném festivalu Literární Vysočina a plánují se další umístění.
V soukromém vlastnictví.


Total eclipse of the heart...

7. srpna 2011 v 17:17 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
...or the brain?

Dlouho jsem nepsala... A moc se toho změnilo. Asi nejdůležitější věc v mym životě. Proč? Proč jsem to dovolila? Jsem blbá. Asi. Člověk asi někdy musí udělat chybu, aby zjistil, co je správné. A já díky tomu vsadila všechno na nic...

Učim se češtinu, skoro pořád... Nebaví mě to... Zvláštní, jak dlouho trvá, než si člověk uvědomí, že udělal chybu... Jde o to se poučit... A já? Poučím se?

Už ničemu nevěřím. Vše jsem zničila. Vše...

Jdu někam zhnít...

Vaše Jehně