Whatever doesn't kill you, simply makes you stranger!

Cross

12. července 2011 v 23:38 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Je mi 19 let. Už od včerejška 18:30. Pořád si to opakuju a stále mi to nedochází... Jsem dospělejší? Těžko říct. Je divná doba. Pořád se ptám - je to opravdu skutečnost, to, co teď zažívám? Probudím se někdy? Je to dobré? Nebo je to špatné? Nedokážu si na nic odpovědět. Možná je to dobře. Stále více cítím surrealitu ve vzduchu... Jen čekám, co se stane dál, co se jako další doplní do té nesmyslné spleti střípků, ze kterých se skládá můj život... Je jich hrozně moc a ani nevím, zda do sebe zapadají... Žiju více životů? Jsem víckrát?

Ach ano, tu češtinu jsem nezvládla... Takže jsem zase ta špatná. ale ono je to logické. Když děláte špatné věci, jste špatní. Přirozeně. Nic jiného jsem ani nečekala. Jsem zoufalá, nechci taková být. Opovrhuji lidmi jako jsem já. Mohu ale opovrhovat sama sebou? Dochází mi vůbec, že jsem taková? Ne, já taková přece nejsem. To je ta druhá. Ta jiná. Ta zlá?

Své 19. narozeniny jsem oslavila v clubu Cross. Opravdu nádhera. Jiný svět. Jiné myšlenky. Jiná realita. Ale kdo tam vlastně byl? Já? Nebo ona? Někdo další? Proč tolik otázek? Proč potřebuju všechno vědět? Proč je tak těžké se smířit s tím, že pravdu neznám a možná nikdy znát nebudu? Je to těžké. Pro mě ano. Ale co pro ni?

Jak se vůbec jmenuje? Kde jsem ji potkala? Jak dlouho jí znám? A znám vůbec?

Bolí to. Moc to bolí. Nevím, zda je někdo, kdo si takovou bolest dokáže představit... Není to arogantní? Myslet si, že nikdo netrpí tak jako já? Asi ano, je. Ale třeba je to pravda. Třeba každý trpí jinak. Třeba nikdo netrpí tak jako já. Ale co je ta bolest? Perla? Nebo rakovina?

Chci pryč... Ale kam? A bude to tam jiné? Asi ne. Je to ve mně. Bohužel nemůžu utéct sama od sebe, nejde se rozpůlit... Jediná možnost je změnit se uvnitř... Zbavit se toho... Vyrvat to ze sebe... Au...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Iron Phantom Iron Phantom | 7. září 2011 v 1:43 | Reagovat

Když se podíváš dolů do té propasti, uvidíš ještě teď po těch 2 měsících, že se stále nic nezměnilo. Stále je to jen vířící změť, která nedává smysl. Otázka je, proč nedává smysl. Člověk se často dívá na nebe, když je slunce za mraky, a je deprimovaný, že slunce nesvítí. Ale jakmile vysvitne, tak uhýbá pohledem, protože jeho svit mu působí bolest. Je potřeba nedívat se do slunce, ale sklonit hlavu a pokorně se dívat na odraz slunce na zemi. Všechno je pořád stejné, jen některé drobnosti se trošičku změnili. V zásadě není možné změnit sebe sama. Je možné jen přirozeně se vyvíjet dál a doufat, že nebudeš litovat těch částí svého já, které cestou umírají v neskutečných bolestech...ale není nakonec lepší dát jim ještě druhou šanci? Dát ještě druhou šanci sama sobě? Každý je sám sobě pánem a každý se může dívat do země a nechat slunce vysvitnout. Jen je potřeba sklonit tu hlavu a přiznat, že se možná cestou stala nějaká chyba...

2 Jehně Jehně | 9. září 2011 v 19:34 | Reagovat

Ano, stalo se mnoho chyb, ale toto je o tom, co cítím a ne o tom, co se mi stalo... Divný pocit uvnitř mě...
Já na slunce douho čekala, kdysi dávno, teď už nečekám, vím, že to nemá smysl. Snažím se ignorovat všechny svoje divný stavy, ale je to řešení?

3 "Mac" "Mac" | 3. června 2012 v 22:15 | Reagovat

ma cenu reit cloveka kteryho evidentne bavi topit se v depresich?? nikdo s tim nic nenadela.. enjoy

4 "Mac" "Mac" | 3. června 2012 v 22:20 | Reagovat

slunce nikdy neprijde protoze ty ho odmitas k sobe pustit..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama