Whatever doesn't kill you, simply makes you stranger!

Červenec 2011

Zase prší...

20. července 2011 v 17:22 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Prší a venku se setmělo...

Vždy když prší, je divnej den. Nevim, čím to je. Jakoby se déšť snažil dotvořit atmosféru přiměřenou k situaci (divnou, divně heznou, melancholickou, depresivní). Máte to taky tak? Nebo je to jen můj pocit?

Tato noc nebude krátká...

Chtěla jsem jít do papírnictví... Když jsem si všimla, že je hroznej slejvák... Rozhodla jsem se teda zůstat doma, maj otevřeno do šesti. Teď je 5. Mám jít? Zítra bude otevřeno taky... Potřebuju jen pár náplní do propisky. Myslíte, že je tam prodávají?

Beránka vlku se zachtělo... (Jehně se taky počítá...?)

Matka mi dneska napsala smsku. Je u babičky, jsem doma sama. Ptala se mě, proč jsem byla včera s tátou v železářství. Hrklo ve mně. Jak to ví?! Někdo jí to musel říct... Ale proč? Proč je to tak důležitý? Proč člověk ani nemůže vyjít z domu? A i když nevyjde, má jistotu, že ho nikdo nesleduje...?

Bratříčku...(sestřičko!!!) Zavřel jsi vrátka?

Hm, všimla jsem si, že každý odstavec, který jsem napsala končí otázkou. Dá se na ty otázky vůbec odpovědět? A je to vůbec důležité? Je to má vlastnost, se pořád ptát. Možná je to vlastnost celého lidstva. Vy se neptáte? Nikdy? Na nic?



P.S: Sedlo, děkuju za komentáře. Sice nechápu, co se ti na mym "co-nejvíc-sebelítostně-trapně-blbě-psanym" stylu líbí, ale možná to třeba i umění je. Když už v naší době je všechno, tohle musí taky. Ne, nehodlám se umělcem prohlašovat, i když to už je dnes také asi póza. Člověk už nemůže dělat nic, co by nebyla "póza". Takže na to kašlu. Rozhodla jsem se tenhle blog zaplnit sebelítostnym hnusem. Možná to bude jen nějaká etapa. Než mi zas jebne, že chci bejt jiná a že se změním. Ale nezměním. It´s over.


Každý svého štěstí strůjce, volím neštěstí.

Konvice

15. července 2011 v 1:19 | Jehně |  Design
Občas se věnuji umělecké činnosti a to kreslením a malováním. Sice se můj dávný sen - studovat na UMPRUMu design - již rozplynul v mlhách času, ale přesto jsem se rozhodla něco publikovat. Většina "děl" vznikla na ZUŠ Štefánikova, Praha 5, kde jsem se nejvíce zabývala právě designem...

Zde je jedna z mých věcí - konvice (r. 2010), technika: pastelky, kresleno podle předlohy z nějaké knížky o designu

Tato kresba bude ještě společně s 2 dalšími kresbami a jednou malbou k vidění na festivalu Literární Vysočina 2011 v Havlíčkově Brodě ve dnech 15. - 17. 7. 2011.


Cross

12. července 2011 v 23:38 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Je mi 19 let. Už od včerejška 18:30. Pořád si to opakuju a stále mi to nedochází... Jsem dospělejší? Těžko říct. Je divná doba. Pořád se ptám - je to opravdu skutečnost, to, co teď zažívám? Probudím se někdy? Je to dobré? Nebo je to špatné? Nedokážu si na nic odpovědět. Možná je to dobře. Stále více cítím surrealitu ve vzduchu... Jen čekám, co se stane dál, co se jako další doplní do té nesmyslné spleti střípků, ze kterých se skládá můj život... Je jich hrozně moc a ani nevím, zda do sebe zapadají... Žiju více životů? Jsem víckrát?

Ach ano, tu češtinu jsem nezvládla... Takže jsem zase ta špatná. ale ono je to logické. Když děláte špatné věci, jste špatní. Přirozeně. Nic jiného jsem ani nečekala. Jsem zoufalá, nechci taková být. Opovrhuji lidmi jako jsem já. Mohu ale opovrhovat sama sebou? Dochází mi vůbec, že jsem taková? Ne, já taková přece nejsem. To je ta druhá. Ta jiná. Ta zlá?

Své 19. narozeniny jsem oslavila v clubu Cross. Opravdu nádhera. Jiný svět. Jiné myšlenky. Jiná realita. Ale kdo tam vlastně byl? Já? Nebo ona? Někdo další? Proč tolik otázek? Proč potřebuju všechno vědět? Proč je tak těžké se smířit s tím, že pravdu neznám a možná nikdy znát nebudu? Je to těžké. Pro mě ano. Ale co pro ni?

Jak se vůbec jmenuje? Kde jsem ji potkala? Jak dlouho jí znám? A znám vůbec?

Bolí to. Moc to bolí. Nevím, zda je někdo, kdo si takovou bolest dokáže představit... Není to arogantní? Myslet si, že nikdo netrpí tak jako já? Asi ano, je. Ale třeba je to pravda. Třeba každý trpí jinak. Třeba nikdo netrpí tak jako já. Ale co je ta bolest? Perla? Nebo rakovina?

Chci pryč... Ale kam? A bude to tam jiné? Asi ne. Je to ve mně. Bohužel nemůžu utéct sama od sebe, nejde se rozpůlit... Jediná možnost je změnit se uvnitř... Zbavit se toho... Vyrvat to ze sebe... Au...