Whatever doesn't kill you, simply makes you stranger!

Stejně chcípnem

30. prosince 2016 v 19:13 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Už je to docela doba od posledního článku. A přitom bych tak ráda mluvila a mluvila. A psala. A kreslila. Nic z toho jsem nestihla a už je to rok. Smůla.

Myslim, že tohle byl dobrej rok. Škola, titul, kamarádi a takovej spořádanej život. Kromě pár záchvatů úzkosti dobrý. Asi. Taky se trochu cejtim jak po potratu. Všude kolem se válej krvavý kousky a cejtim příšernou bolest v břiše. Samozřejmě pouze metonymicky. Tak ráda bych potratila všechny svoje strachy, ale bojim se, že by to byla odvaha.

Mám teď pocit, že mě čeká něco fakt velkýho. Nebo spíš velký prázdno. Vim, že bych konečně měla něco říct, ale vždycky, když ta chvíle přijde, tak mlčim a jen se potichu bojim. A je úplně jedno, jestli je světlo nebo tma. Dřív jsem měla dojem, že kolem sebe stavim zdi, ale teď mi přijde, že je to spíš příkop. A nebo nestavim nic a jen mě něco tlačí někam dopředu, kde končí pevnina a začíná propast. Myslim, že se takovýmu stavu říká vývoj a musí se tam skočit.
Jenže já se fakt bojim a nikam se mi skákat nechce. A ten tlak se mi taky nelíbí. Existuje nějakej návod, jak to přežít?
Ale taky je dost možný, že mě nečeká vůbec nic.

Znamení už si taky radši nepřeju.

Bojim se, že umřeš. Že umřete. Že umřu. Bojim se ráno otevřít oči a vstát. Bojim se, že vim, že už nikdy nebudu tak šťastná.

Možná právě ti, co nejvíc radí, sami tápou a možná ti, co mlčí, nejvíc trpí.
Tak už něco řekni, prosím!

Jediný, co si můžu opakovat pořád dokola je, že stejně jednou chcípnem. (Ale jestli je tohle ta jediná věc, co mě má zachránit, tak teda nic moc.)

Tak šťastnej novej rok.


 

Je to nádherné, je to zázračné

23. listopadu 2015 v 23:26 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
...a prostě je všechno krásný. Práce a práce a škola zas o něco míň v píči a lidi, co mě maj rádi. Pocit, že všechno jde správnou cestou. Že přežiju. Bohužel, Zrzka je pryč, ale místo ní mám Blonď áka. Tak aspoň budeme ladit.
Zase podzim, dýně a jablka. Padá listí a všechno je hezký. Barevný a mlhavý. To se mi líbí.

Aspoň si to teda myslim.


Tak tohle všechno bylo před měsícem...
Teď už je pěkná kosa. Zima, za chvíli Vánoce a konec roku. Diář mám popsanej věcma, co musim stihnout a už teď vim, že se to nestane. Zas další předsevzetí, co padne a další článek shrnující rok života. Ale myslim, že ten letos nebude. Nevim.
Blonďáka už taky nemám. Vypadá to, že jsem konečně vyfasovala pana Aristokrata, jak jsem hrozně chtěla. Kouše a kope, nemá rád lidi. A já ho miluju od první chvíle, co jsem ho viděla.

Stejně mi ale chybí Hnědá. Tak moc bych chtěla, aby věděla, že jsem nezapomněla. Každej den myslim na to, že se za ní musim stavit. Než bude pozdě.

Brzo napadne sníh a aspoň chvíli se všechno bude třpytit a vypadat kouzelně. Tohle je doba, na kterou se pokaždý tak těšim a když to přijde, jsem nešťastná. Bílý sračky, co padaj z nebe, můj černej kabát, tramvajová zastávka, kde mrznu (buh ví proč si pořád představuju Malostranský náměstí)... Pokaždý to samý, vim, že nakonec budu nadávat. Ale ta představa se mi líbí.
A na konci nový šaty a laky na vlasy a nehty... Boty asi vzdávám. Tolik bych si přála, abychom se zas všichni sešli. Ale kdo ví, jak to bude.



Ono to docela vypadá, že je tohle dobrej rok. Že všechno vychází a je to krásný. Čím víc si to ale uvědomuju, tím víc mi je smutno. Od všeho moc čekám a když to nepřijde, brečim. Tohle budou poslední dva hezký měsíce a pak nastane peklo. Nakonec to ale vždycky přežiju. Což je na tom asi to nejhorší.




A to máme za to

22. července 2015 v 19:04 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
...že sme rozmazlený, hloupý a ošklivý. Protože jinak už nevim. Tyvole, ale další kritiku už ne. (My se chceme litovat.)
A stejně pořád doufám, že sme jiný než ty, co nás souděj. A argument "co na to rodiče?" mě taky už pěkně sere.

Co říct, sedm let uteklo jak nic a už mi neni 16. Tenkrát jsem měla červenej melír, nosila jsem tričko s Kurtem Cobainem a za první výplatu jsem si koupila Martensky. Jako cenu útěchy jsem místo králíčka dostala Singles Colection od Rolling Stones.
Teď místo toho nosim boty na podpatku a sako. A líběj se mi třpytivý věci. To je prostě stáří, doprdele!

Vagon už je taky pěkná nuda. Nejhorší je, že mi to ani nechybí. A vlastně se tam vždycky můžu vrátit.

Napsala jsem si už stovky návodů, jak nebejt vadnej kus. Asi budu muset přejít na nějakej motivační web (něco typu www.jsemsofuckinghappybitchsruzovejmatrpytkamavsudetakmemilujte.cz).

Taky musim najít novýho sponzora mýho života.

A vůbec se furt divim, že se se mnou bavíte. Asi si nechám udělat piercing do rtu místo nápisu "PÍČA" na čelo. Aby to každej poznal hned.
 


Rok, kterej nebyl

15. února 2015 v 0:15 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Konečně přicházim s článkem, kterej jsem psala rok, shrnutím roku 2014.

1.1., den, kterej nebyl, nicota po Silvestru, kterej byl vlastně jen rozjezd měsíce. Párty a posraný zkouškový. Trvalý následky po lednu 2014 nakonec žádný. Aspoň ne ty fyzický.
Během zimy začla moje snaha zachránit jeden život (a vůbec ne ten můj). Potkala jsem pár novejch lidí, některý zůstali, některý pomalu mizej.
S začátkem jara přišlo pár úletů, jeden vypadal slibně, ale nakonec nic. Smůla. V dubnu jsem začla jezdit v jiný stáji, což dost změnilo můj život. Počáteční slejzání z koně se slzama v očích se nakonec změnilo v pár slušnejch závodů a prvního stupně plnění snu.
Červen jako by nebyl, nejposranější zkouškový.
Prázdniny ve znamení Vagonu, narozeniny, praxe v zoo, jedna svatba, kde jsem vůbec nechápala, co dělám, a spousta novejch lidí.
Září bylo klasickej poprázdninovej dojezd - Jäger a házení kusů plyšáků z okna.
Říjen začal úplnou píčou, nechodim do školy, utírám krev po svym kocourovi, mám novou práci.
Listopad píču ještě prohloubil. S prací jsem sekla. Zas jsem opustila Hnědou, stejně jako to dělá každej. Pořád věřim, že se pro ní jednou vrátim, ale je mi jasný, že slib asi nedodržim.
Prosinec byl smutnej. Přesně po sedmi letech, co jsem dostala kocoura, ho musim dát utratit. Konec roku sentimentální jako vždycky, ne podle představ - bez šatů, bez lidí i bez místa, co chci, a první zprávou "Jednou".

Novoroční předsevzetí se nenaplnilo. Letošní předsevzetí je poznat normálního člověka. To hecujem.

Rok 2014 toho spoustu dal a vzápětí zas vzal. Takže díky za všechno, 2014, a už se nevracej!

(Bez názvu XII)

31. prosince 2014 v 1:25 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Sinnerman, where you gonna run to?

Smích už přešel, chlast taky. Zase konec roku, škoda, že ne 2007. Sedm let uteklo jak nic a znova jsem v podobnym bodu. Už ani nevim, co to bylo tenkrát.

Well I run to the rock, please hide me!

Už sněží. Vánoce a Silvestr. Pojebaný jako vždycky. Divný, že matka ví, na jaký číslo volat, když mě hledá někdy uprostřed noci. Divný utíkat od rodiny k tý "správný rodině". Opít se a brečet nad složenou rubikovou kostkou někde na Karláku.
"Že dáme na prdel i Ježíškovi, jsem fakt nečekala..."
A vlastně to byly ty nejlepší Vánoce.

But the rock cried out, I can't hide you.

Zejtra zas uteču. Teda už dneska. A doufám, že se už nevrátim.

Don't you see I need you, rock?

Všechno mělo bejt jinak. Hezký a třpytivý. Místo toho nateklej kotník a ekzém na rukách. Už jsem myslela, že zmizel a je tu zpět. Jen po tý jizvě skoro nic nezbylo. Ale vim, že tam byla, vim, že jsem něco slíbila a zas nedodržela. No, fakt promiň. Stejně je to jedno.

So I run to the river, it was bleedin'.

Jestli se probudim, vim, že to zas bude stejný. Ono se jen říká, že ne, aby všichni zoufalci měli nějakou útěchu a šanci začít znova. Ale bude to stejný.

So I run to the Lord, please hide me Lord!

Jsem tam zas po dlouhý době stála a modlila se. Prej jsme každej svíce, která čeká, až jí někdo zapálí. No tak prosím! Zatim mě každej sfoukl na začátku a ještě šťouchal do horkýho vosku a pak ho rozpatlal někde po zdi.

But the Lord said, go to the devil.

Ona snaha se možná cení, ale fakt nestačí.

So I ran to the devil, he was waitin'.

Vždycky mě mrzí, když mě má někdo rád. Jsem hrozně nevděčnej zmrd. Aspoň kdybych místo "smolíček" řekla "promiň" a že to fakt nemá cenu.

Don't you know I need you, Lord?

Ne, asi fakt nepotřebuju nic. Tak se loučim, 2014, čau.



Jak lepidlo

30. listopadu 2014 v 19:51 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Všimla jsem si, že mám takovej zvyk. Možná trochu divnej. Ráda a často slepuju svoje světy, kterejch mám plno. Slepuju svoje světy a vztahy jak nějakou koláž. Aby byly všechny u sebe. Blbý ale, že když se to pak trochu zahřeje, roztejká se to. Jak lepidlo.

Neverending Story

19. listopadu 2014 v 23:29 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
"Žili byli tři kamarádi a byli v píči. A pak chcípli."
A kdyby jen tři. A kdyby jen kamarádi.

Přesto je tahle smutná doba to nejlepší, co se mohlo stát. Stejně jako že pokaždý nadávám na Vánoce a na sníh, i když se na to ve skutečnosti těšim.
Jak asi všichni skončíme? Riba? Sedlo? Klárka? Hojer? Treplev? A všichni ti lidi, který neznám, jako Saniťák, Sid, Quicksilver, Gorilák a gothici?
Ono je to pořád to samý dokola. Zas by mohla bejt nějaká svatba. Nebo pohřeb. Aby mi přibyl na seznam další hrob, kam bych měla zajít, pokud teda nezapomenu, kde to je. Jeden už vim, že je v Ďáblicích, ale kde ho hledat, netušim. Možná je to tim, že pohřeb vůbec nebyl. Ale tak hřbitovní svíčku jsem zapálila aspoň na stole v pokoji. A mohla bych si taky zahrát na tu příčnou flétnu, co jsem zdědila, když hrát na kytaru je k ničemu a hodiny klavíru mi odmítli platit. Když ani ta baletka, ani umělkyně nebudu. No tak sorry, mami.
Furt to samý dokola. Zase zavolá cizí číslo, ale známej hlas: "Čau, jsi doma? Ty vole, pujč mi aspoň knížku!" Jo, a taky peníze.
A furt Praha, underground a víno. Hlavně víno. Kdekoliv a kdykoliv. A tramvajový zastávky a Národní divadlo a kavárna Slavia a kavárna Arco a Divadlo Komedie a Lužickej seminář a Svatej Antonín a Svatej Tomáš a Malostranská beseda. A Malostranskej hřbitov ("Ten u Bertramky? Tam jsem lezl taky a roztrh si džíny a stehno."). A Olšany. A taky Vagon. A ten kostel na Národce, prej svatý Voršily. Furt to samý.

"Jedeme na plný oprátky!"

Asi zas opustim Hnědou. Možná jí jednou za čas přijedu zkontrolovat, jak moc zhubla, ale bojim se, že brzo ani to ne. Zas nedodržim slib. A to mi na tom tak záleželo. A je mi z toho tak zkurvený smutno.
Pomalu kácej náš les. A taky prej tu břízu před barákem, na kterou čumim od svejch dvou let. Hlavně nezapomeň šetřit životní prostředí a ber jen dva ubrousky (jeden na osušení a jeden na dosušení, přece!).
Prej proč brečim, když koukám na Nekonečnej příběh. Prej nevim. Ale to neni pravda. Vim to moc dobře. Moc dobře si pamatuju, jak jsem s nadšením říkala svýmu nejlepšímu kamarádovi ve školce, že ho zas budou dávat. Na Vánoce. Jako vždycky. A pak ho jednou nedávali. A taky si moc dobře pamatuju ten hlas, kterej mi jako první přečet tu knihu. A vůbec je to smutný.
Měla bych smejt krev mýho kocoura, co mám na zdi u postele. Jenže se bojim, že je to to poslední, co mi po něm zůstane. Nezbejvá, než pít víno z lebky a obarvit se na blond. Stejně se budu budit hrůzou ze spaní a je úplně jedno, kdo vedle mě leží. To jsem se tak snažila bejt šťastná. Levý zápěstí o tom ví svý. Kdo ví, kdy to skončí.

Je čas se zas vrátit domů. Aspoň na víkend. Shrabat listí na zahradě jako za starejch časů. Než napadne sníh.

"Ty jo, jak tohle skončí?"
"Blbě."

Hovnopad

4. listopadu 2014 v 0:58 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Už se mi zdálo, že poslední říjnovej týden trval měsíc. Naštěstí už je to pryč. Blbý, že ještě ve větších hovnech. Furt si říkám, že další měsíc už to bude lepší, že přežiju ještě tohle a tamto a dobrý. Hm, ale ne. Všude spadaný listí, mlha. No, hezký. A taky zima. Pěkně zkurvená zima. Kolem mě, i ve mně. Nějak jsem přepla na zimní spánek, což se mi vůbec nehodí. Zaspat celý dny školy neni moc dobrej plán. A koně... Ty už skoro ani neexistujou.
Lidi přicházej a odcházej. Vždycky to tak bylo a bude, ale stejně mě to pokaždý mrzí. Už jen čekám, kdy to zas přijde. Smutný, ale asi se prostě oklepu jako vždycky a všechno půjde dál. Nahoru, dolu. Nebo ještě níž. Vlastně na tom nezáleží. Jako už na ničem.

Milí frendíci, jestli tohle čtete, nevim, co se to zas děje za blbosti, ani kdy to skončí, ale chci vám jen říct, že ste super. Prostě abyste věděli. Dík za všechno. Čau.

(Bez názvu XI)

12. října 2014 v 23:55 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Poznámka, abych nezapomněla. Třeba je to důležitý.

Dneska sme se potkaly poprvý. Vlastně ani nevim, jak se to stalo. Všechno bylo tak obyčejný a v píči. A najednou tu byla. Malá ustrašená zrzka. Hubená a rozmlácená. Oko trefený kamenem. Moc toho neumí. Ale prej, až se dá trochu do kupy, mohly bychom si rozumět.

No, asi jo. Když sme dost možná stejný. Ale stačí to?

Tak čau

29. září 2014 v 1:40 | Jehně |  Nikdy se nepřestanu ptát...
Je to tu zas. Zase říjen, já zas nic nevim a nic nemám. Jen tu svojí debilní karmu. Nosim totiž smůlu. Tak se se mnou radši nebavte. A příště mě už nic nezachrání.


Ostříhám si vlasy
Zapomenu na ty časy
Budu zas jiná

Nakoupim si žiletky
Napíšu trapný statusy
Prej jsem šílená


To tak. Šílená leda z Tebe. Smutná už ne, šťastná ještě míň. Ale myslim, že jsem vyléčená. Tak čau.
Blbý, že pak přijde další, žejo. To je ale zas jinej příběh.



Další články


Kam dál